Onemocnění zraku




Zrak je jedním z nejdůležitějších smyslů, kterým člověk vnímá svět okolo sebe. Asi 80 % všech informací z okolí získáváme 
prostřednictvím zraku jako elektromagnetické záření, které se transformuje na nervové signály. O přijímání a zpracování vizuálních informací 
se v každém oku stará více než 100 milionů receptorových buněk (tyčinek a čípků) v sítnici a asi 1,6 milionu nervových vláken spojujících sítnici s mozkem.

Věkem podmíněná makulární degenerace

Pro člověka je zrak tak tím nejcennějším smyslem a jeho poškození nebo ztráta pro nás znamená podstatné omezení kvality života. Svůj zrak bychom mněli dobře chránit.
Oko je vystaveno vysokému stupni oxidačního stresu, který vzniká při procesu vidění, a má díky tomu zvýšené požadavky na látky s antioxidačním účinkem.

Oko

VĚKEM PODMÍNĚNÁ MAKULÁRNÍ DEGENERACE
Věkem podmíněná makulární degenerace (VPMD) se vyskytuje nejčastěji od 60. roku života. V časné fázi onemocnění nejprve vidí člověk neostře. Tento deficit vidění se v průběhu řady let stále více prohlubuje. Nakonec dochází ke ztrátě schopnosti vidět v samém centru zorného pole. Tím se podstatně zhoršuje schopnost čtení nebo jednoduché činnosti v domácnosti. A to právě ve stáří představuje podstatné zhoršení kvality života. VPMD je v současné době nejčastější příčinou oslepnutí v západní Evropě. Příčinou VPMD je poškození zrakových buněk, zvláště v centrální oblasti sítnice (žlutá skvrna - macula lutea), v místě nejostřejšího vidění. Synergickým působením energeticky bohatého světla a kyslíku dochází k poškození buněk sítnice. Důsledkem toho jsou usazeniny škodlivých látek, které snižují zásobování zrakových buněk živinami a nakonec vedou k jejich odumření.

VPMD se vyskytuje ve dvou formách:
Suchá forma – při níž se makula ztenčuje a pod ní se hromadí kousíčky rozpadlé tkáně, tvoří 90 % všech případů makularní degenerace.
Vlhká forma – dochází k novotvoření cév pod sítnicí, které se rozpínají vzhůru a trhají sítnici, podobně jako kořeny stromu trhají chodník nad sebou. Z těchto cév často prosakuje krev a vyvolává jizvení, které rychle zhoršuje centrální vidění.

Studie o luteinu Z epidemiologických studií vyplývá, že vyšší množství luteinu ochrání oko před vznikem věkem podmíněné makulární degenerace VPMD. Studie se zaměřením na dávku ukázaly, že člověk potřebuje minimálně 10mg luteinu denně, aby se hodnoty luteinu v sítnici prokazatelně zvýšily. S počátečním dávkováním 20mg luteinu denně se dá reaktivita (míra odpovědi) především u starších lidí ještě dále zvýšit, takže bylo doporučeno, aby se v prvních měsících léčení užívalo 20 mg luteinu denně. Takto se dají zásoby luteinu dobře znovu doplnit. Studie LAST ukázala, že při kontinuálním přívodu luteinu (10 mg luteinu denně) u pacientů s VPMD, se zlepší zraková ostrost a citlivost na kontrasty, a naopak náchylnost ke vzniku slepoty se sníží. Také u pacientů, u kterých lutein nevede ke zlepšení zrakové ostrosti, vede vestavění luteinu do sítnice ke kvalitnější ochraně před nebezpečným modrým světlem. Proto by měl být lutein kontinuálně užíván ve všech fázích onemocnění, a to i v pokročilých fázích věkem podmíněné makulární degenerace VPMD.

Mechanismus účinku luteinu
Lutein je rostlinná substance, kterou si tělo samo nemůže vytvořit. Bohužel potravou přijímáme jen nepatrné množství luteinu (v průměru 2 mg denně). Lutein má tu vlastnost, že mimořádně efektivně odfiltrovává modrou část spektra viditelného záření (až 80 %). Tímto mechanismem pak tato nebezpečná a energeticky bohatá část světla už nedopadá na zrakové buňky. Kromě tohoto „filtračního“ účinku působí lutein také jako silný antioxidant, který váže volné radikály. Lutein tedy chrání oko mnohočetným mechanismem. Lutein nadto snižuje i světelný rozptyl/disperzi (tzv. „chromatické aberace“). Tímto efektem lze dosáhnout toho, že hrany, kontury a obrysy předmětů jsou vidět ostřeji.

Mechanismus účinku luteinu a zeaxanthinu
1. Obě substance mají tu vlastnost, že mimořádně efektivně odfiltrovávají ze spektra viditelného záření energeticky bohaté modré světlo. Tím zabraňují jeho dopadu na sítnici a na zrakové buňky, takže frakce modrého světla, dopadající na sítnici, má následně jen velmi nepatrnou intenzitu, a podstatně se sníží možnost poškození citlivých fotoreceptorů.
2. Lutein a zeaxanthin jako silné antioxidanty jsou transportovány do sítnice, kde se cíleně ukládají a zneškodňují toxické „volné radikály“, vytvářené účinkem UV-záření. Kromě těchto mechanismů mají lutein a zeaxanthin ještě jeden pozitivní efekt. Snižují světelný rozptyl („chromatickou aberaci“) světla, vstupujícího do oka. V důsledku tohoto pozitivního efektu může člověk vidět předměty o něco ostřeji.
I u pacientů, u kterých lutein nevedl k evidentnímu zlepšení zrakové ostrosti, způsobilo zabudování luteinu do sítnice zlepšení ochrany před nebezpečným modrým světlem. Z toho plyne, že lutein je nutno trvale přivádět ve všech fázích onemocnění, včetně pozdních fází rozvoje VPMD.